Odklepnutá pomoc má přinejmenším dva zásadní problémy. Řeckou situaci neřeší, Řecko je stále deficitní, stále dluh navyšuje, přičemž realizace a efekt úsporných opatření jsou nejisté jak otcovství. Jen pro pořádek, za rok 2009 Řecko vygenerovalo deficit 36 mld. eur, za rok 2010 přes 24 mld. eur, za první čtvrtletní tohoto roku 5 mld. eur. A druhý problém, do podobných potíží se řítí další státy. Na konci prvního čtvrtletí tohoto roku dosáhly hranice dluhu 100 % k HDP Itálie (120), Irsko (103), Belgie (100), své kolegy stíhá Portugalsko (94), integrační motory Francie (84) a Německo (83) neztrácejí kontakt. Prostě Řecko (150) „jen“ rozhazovalo rychleji, takže kdo zachrání současné „záchranáře“?
Není také od věci se pozastavit nad otázkou, „čeho“ 150 % Řecko vlastně ve skutečnosti dluží. HDP je odhadem zdanitelné kapacity ekonomiky, to byl jeho původní účel pro řízení válečných financí. Řecko jakoby dluží 150 % toho, co vláda může ročně zdanit. Jenže ne tak zcela. Do HDP jsou započítány i důchody ve vládním sektoru, který svoji přidanou hodnotu vytváří z prostředků vygenerovaných v jiných sektorech, sám nic nevytváří. Pokud tedy řecké nominální HDP ponížíme o vládní sektor, který pouze přerozděluje jinými sektory vytvořené prostředky, vyskočí relativní zadlužení Řecka o dalších 16 procentních bodů na zhruba 158 % již na konci roku 2010.
Pokud by tedy hypoteticky stlačila řecká vláda výdaje na nulu a veškeré příjmy obyvatel a firem lidem sebrala, museli by Řekové žít pouze ze svých úspor více než rok a půl, aby vládě „umožnili“ dluhy splatit. To je přirozeně absurdní situace. Že vlády splatí své dluhy je prostě asi tak pravděpodobné, jakože příští Nobelova cena za ekonomii skončí v rukou evropského politika. Jak se tedy dluhů zbavit? Než dopustit politicky nepopulární „finanční Armageddon“, sáhnou politici a jejich agentury zřejmě k historicky oblíbené inflaci. Prodlužování doby splatnosti dluhopisů a snižování úroků tímto směrem jednoznačně míří. Měnové agregáty navíc utěšeně rostou, ke všemu MMF v tichosti zvýšil zahraniční rezervy zemí v řádech mnohaset procent.
Slyšet jsou také názory o scházejících výhodách vlastní měny. Jenže absence vlastní měny rozhodně není jádro nejen řeckého problému. Jak by pomohla Řecku samostatná měna? Vláda či její agentury by s ní mohly manipulovat, třeba kurz znehodnotit. Jaký je pro zahraničního investora rozdíl, klesne-li hodnota jeho investice díky cílenému zásahu centrální banky oproti situaci, kdy dlužník (stát) na rovinu ohlásí, že dluh nedokáže splatit celý? V podstatě rozdíl žádný není, ať už manipulaci s měnou říkáme třeba … „standardní nástroj měnové politiky“.
Avšak bez ohledu na způsob vyrovnání se s dluhy je jisté, že společnost budou stát podobné pokusy politiků ještě obrovskou spoustu bohatství. Věk dluhů, který ne náhodou koresponduje s věkem trvalé inflace, se prostě dostává do obrovské krize, z níž mohou vlády vyjít ve své moci a vlivu posílené, anebo naopak. Historicky platila však první varianta, politik žádnou krizi nepromarnil a lidé si to nechali líbit. Mimochodem když jsme u těch vládních dluhů, letos uplynulo přesně 200 let od doby, kdy byl dluh americké vlády naposledy těžko uvěřitelných „0“.
